O zemi
Zdravím Vás čtenáři Soutoku.
Nedá mi to, abych se s Vámi nepodělila o myšlenky, které mě poslední dobou
napadají. Jsou o zemi. A nemyslím tím zem v úzce zahradnickém pojetí, ale
zem obecněji, spíše jako planetu, ale ne zase tak odtažitě, spíše jako ten kus
planety, který mám třeba před domem. Nebo zem co mám často pod nohama, kopec na
který lezu, a tak.
Podnětem k těmto myšlenkám
bylo, že si častěji uvědomuji radost, kterou ve mě země vyvolává. Někdy
jednoduše, když připravuji jídlo z domácí zeleniny. Někdy překvapivě při
běhání, tím pevným pocitem pod sebou, nebo jedinečnou vůní.
Když se dám do přemýšlení o
zemi, hned mi naskočí pocit „provinilého dítěte“, jak jí jako civilizace
ohrožujeme, znehodnocujeme, vykořisťujeme. Informací o tom je kolem nás neustále
spousta.
Raději tedy přemýšlím, jak zemi
vnímá a zakouší každý jeden z nás. To už je příjemnější, tam je mnoho
koníčků, zálib, sportů, zvyků, jak se se zemí potkáváme. Překvapilo mě
například, kolik lidí si sbírá různé bylinky v přírodě na čaj i jiný
užitek. (Dělali jsme letos pro Den s Lesy, který pořádají lesy ČR,
zastavení s čajem z lesních bylin a s mnoha lidmi jsme si na to
téma výborně popovídali.)
Ve společnosti, v níž žijeme, si zemi rozdělujeme na různé kategorie
podle účelu využití. Ty nám taky určují, jak se kde můžeme a nemůžeme chovat a
to zase nějak určuje náš vztah k zemi na daném místě. Jinak se cítíme a
chováme v krajině, tedy ve volné přírodě, na výletech, v lesích a
horách. Jinak se cítíme a chováme v parcích a veřejných plochách zeleně,
tam si asi málokdo zdřímne nebo tam nemůžeme často rozdělat oheň. Ani na jablka
tam moc nechodíme, i když tam rostou. A jinak se chováme a cítíme
v zahradě. Tam snad můžeme radost ze země pociťovat volněji. Můžeme tvořit
její obraz podle vlastních představ. Mrzí mě, že se málo těchto zážitků ve
společnosti sdílí. Například na výstavě Zahrada Čech v Litoměřicích, která
právě proběhla, si takový obrázek opravdu neuděláte, místo ducha zahrady tam
nasajete jen hromadu krámů, jako na jakékoli tržnici. A ve všech běžných
médiích to není o moc lepší.
Ale zpět k té radosti. Vztah k zemi je přeci univerzální a
měl by znít ve všech prostředích stejně, v zahradě v parku i v krajině
- to je asi ten ideál.
Tyto různé myšlenky mě přivedly
na ideu. Změnit svůj vztah k zemi z pocitu, že jsme její „neposlušné
a zlobivé děti“, které ji ničí a ohrožují a drancují, na pocit „dětí vděčných a
radostných“. Užít si na zemi co nás těší, živí a pak za to poděkovat. Věřím, že
taková změna pohledu na zemi vede k citlivějšímu chování v zahradách
i v parcích i v krajině.
A pro nás, kteří máme to potěšení zakoušet zemi v Davli a jejím
okolí, je to myslím snazší než leckde jinde na světě. Zdejší dynamická krajina,
která lahodí oku, kam se jen podíváme, nás k radosti a vděčnosti úplně
vybízí.
Přeji Vám krásné podzimní dny, Jitka Emlerová, DiS.
Žádné komentáře:
Okomentovat