pondělí 21. září 2015

O zemi


O zemi


 Zdravím Vás čtenáři Soutoku. Nedá mi to, abych se s Vámi nepodělila o myšlenky, které mě poslední dobou napadají. Jsou o zemi. A nemyslím tím zem v úzce zahradnickém pojetí, ale zem obecněji, spíše jako planetu, ale ne zase tak odtažitě, spíše jako ten kus planety, který mám třeba před domem. Nebo zem co mám často pod nohama, kopec na který lezu, a tak.

 Podnětem k těmto myšlenkám bylo, že si častěji uvědomuji radost, kterou ve mě země vyvolává. Někdy jednoduše, když připravuji jídlo z domácí zeleniny. Někdy překvapivě při běhání, tím pevným pocitem pod sebou, nebo jedinečnou vůní.

 Když se dám do přemýšlení o zemi, hned mi naskočí pocit „provinilého dítěte“, jak jí jako civilizace ohrožujeme, znehodnocujeme, vykořisťujeme. Informací o tom je kolem nás neustále spousta.

 Raději tedy přemýšlím, jak zemi vnímá a zakouší každý jeden z nás. To už je příjemnější, tam je mnoho koníčků, zálib, sportů, zvyků, jak se se zemí potkáváme. Překvapilo mě například, kolik lidí si sbírá různé bylinky v přírodě na čaj i jiný užitek. (Dělali jsme letos pro Den s Lesy, který pořádají lesy ČR, zastavení s čajem z lesních bylin a s mnoha lidmi jsme si na to téma výborně popovídali.)

Ve společnosti, v níž žijeme, si zemi rozdělujeme na různé kategorie podle účelu využití. Ty nám taky určují, jak se kde můžeme a nemůžeme chovat a to zase nějak určuje náš vztah k zemi na daném místě. Jinak se cítíme a chováme v krajině, tedy ve volné přírodě, na výletech, v lesích a horách. Jinak se cítíme a chováme v parcích a veřejných plochách zeleně, tam si asi málokdo zdřímne nebo tam nemůžeme často rozdělat oheň. Ani na jablka tam moc nechodíme, i když tam rostou. A jinak se chováme a cítíme v zahradě. Tam snad můžeme radost ze země pociťovat volněji. Můžeme tvořit její obraz podle vlastních představ. Mrzí mě, že se málo těchto zážitků ve společnosti sdílí. Například na výstavě Zahrada Čech v Litoměřicích, která právě proběhla, si takový obrázek opravdu neuděláte, místo ducha zahrady tam nasajete jen hromadu krámů, jako na jakékoli tržnici. A ve všech běžných médiích to není o moc lepší.

Ale zpět k té radosti. Vztah k zemi je přeci univerzální a měl by znít ve všech prostředích stejně, v zahradě v parku i v krajině - to je asi ten ideál.

Tyto různé myšlenky mě přivedly na ideu. Změnit svůj vztah k zemi z pocitu, že jsme její „neposlušné a zlobivé děti“, které ji ničí a ohrožují a drancují, na pocit „dětí vděčných a radostných“. Užít si na zemi co nás těší, živí a pak za to poděkovat. Věřím, že taková změna pohledu na zemi vede k citlivějšímu chování v zahradách i v parcích i v krajině.

A pro nás, kteří máme to potěšení zakoušet zemi v Davli a jejím okolí, je to myslím snazší než leckde jinde na světě. Zdejší dynamická krajina, která lahodí oku, kam se jen podíváme, nás k radosti a vděčnosti úplně vybízí.

Přeji Vám krásné podzimní dny, Jitka Emlerová, DiS.

 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat